Zlatá Stezka
Středověká obchodní cesta
Zlatá stezka jako součást středověkého dopravního systému ve střední Evropě spojovala české země s německým Podunajím a se zeměmi na jih od něj. Název „zlatá“ ji provází od počátku 16. století jako výraz výnosnosti na ní provozovaného obchodu. Před tím se nazývala „pasovská“, „prachatická“, „solní“ apod.
Trasa Zlaté stezky se snad využívala již v pravěku, i když to současný stav archeologického výzkumu zatím jen naznačuje. Dosavadní domněnky jsou ale v poslední době stále pravděpodobnější, neboť nejnovější doba kolem roku 2000 přinesla řadu pravěkých nálezů přímo z pozdějších tras Zlaté stezky (hrad Kunžvart u Strážného, Blažejovice, Stožec atd.).
První historické zprávy o Zlaté stezce máme z počátku 11. století. Římský král Jindřich II. daroval listinou z roku 1010 ženskému klášteru Niedernburg v Pasově mýtné poplatky na cestě do Čech a někdy na konci 11. století přenechal český král Vratislav II. obdobné poplatky na cestě z Prachatic do Pasova pražské vyšehradské kapitule. Obě obdarované církevní instituce potom spravovaly stezku po určitou část středověku; na německé straně vystřídalo na přelomu 12. a 13. století klášter Niedernburg pasovské biskupství a na české straně v průběhu husitských válek vyšehradskou kapitulu světská moc, především významný jihočeský panský rod Rožmberků.
Zlatá stezka původně vedla z Pasova do dnešních Starých Prachatic (1 km sev. od Prachatic), ale její systém se stále rozšiřoval a od 14. století jej tvořily tři hlavní linie: Dolní Zlatá stezka z Pasova do Prachatic přes Salzweg, Straßkirchen, Außernbrünst, Waldkirchen, Fürholz, České Žleby, Volary a Blažejovice, Střední Zlatá stezka z Pasova do Vimperka přes Ernsting, Wotzmannsreut, Hinterschmiding, Strážný, Horní Vltavici a Solnou Lhotu a Horní Zlatá stezka z Pasova do Kašperských Hor přes Röhrnbach, Freyung, Mauth, Finsterau, Kvildu a Zhůří. K jejich ochraně byly postaveny hrady a hrádky Stožec, Kunžvart, Hus, Vitějovice a Kašperk na české a Kalkenstein a Wolfstein na pasovské straně. Z řady osad a měst, vzniklých na všech větvích stezky, si brzy rozhodující význam vybojovaly na české straně Staré Prachatice, vystřídané na přelomu 13. s 14. století nově založeným městem v široké kotlině pod horou Libínem, a na německé straně starobylé biskupské město Pasov na soutoku řek Dunaje, Innu a Ilzu. Zvláště Prachatice byly se Zlatou stezkou bytostně spjaty a díky ní se postupně domohly postavení jednoho z nejvýznamnějších českých měst. Vděčí jí také za dodnes dochovanou velkolepou renesanční výstavbu, která je produktem vrcholného období této obchodní komunikace.
Hlavním obchodním artiklem na Zlaté stezce byla nesporně sůl. České země jí měly nedostatek, a jelikož středověk potřeboval velká množství soli (byl to mj. i jediný konzervační prostředek na potraviny), bylo nutné jí dovážet. Ze solných ložisek ve východoalpské oblasti v Reichenhallu, Halleinu a Hallstadtu se sůl přepravovala po řekách do Pasova a odtud na hřbetech soumarských koní po Zlaté stezce přes Šumavu do Čech. Kromě soli se z Pasova do Čech vozily mj. drahé látky, zbraně, jižní plody, koření a víno a opačným směrem hlavně obilí a dále slad, chmel, med, vlna, kůže, pivo a další potravinářské produkty. Velké proslulosti nabyla např. speciální prachatické pálenka.
Ve vrcholné době středověkých obchodních cest od 14. do 16. století patřila Zlatá stezka k nejvýznamnějším středoevropským spojnicím. Husitské války provoz na ní načas přerušily, ale v 16. století, kdy českou část spravovali Rožmberkové, nastal nový rozkvět. Prachaticemi tehdy procházelo až 1200 soumarských koní týdně a přivezlo se tam více než 3 miliony litrů soli ročně. Až třicetiletá válka a rostoucí konkurence bavorské a rakouské soli způsobily obchodu s pasovskou solí na Zlaté stezce takové škody, že se z nich již nevzpamatoval. Habsburkové po této válce postupně prosadili monopol své soli, dovážené z Lince do Českých Budějovic a dále do Prahy, a provoz na Zlaté stezce do počátku 18. století pozvolna vyhasl. Trasy jednotlivých větví se potom Habsburkové pokoušeli v 18. a 19. století využít při budování novodobé silniční sítě, ale jako vhodná se ukázala pouze vimperská větev, s kterou je dodnes téměř totožná mezinárodní silnice do Německa přes hraniční přechod ve Strážném.
O Zlatou stezku se již od počátku 19. století zajímají vědci, spisovatelé i široká veřejnost a po vynucené přestávce v době vlády komunistů v Československu probíhá od roku 1990 v česko-německé spolupráci také rozsáhlý historicko-archeologický výzkum, který má postupně rekonstruovat průběh této středověké komunikace v terénu a zdokumentovat všechny její zachované pozůstatky. Navazuje tím na dlouholetý výzkum archiváře a badatele Paula Praxla z Waldkirchenu.
Do roku 2008 byl dokončen výzkum českých částí Zlaté stezky a hned potom začal výzkum německých částí od hranic až do Pasova.
Řada vědeckých konferencí, výstav, stálých expozicí, článků i upomínkových a turistických akcí svědčí v poslední době o tom, že se Zlatá stezka probouzí k novému životu a že by mohla opět začít plnit svou dávnou úlohu spojnice mezi zeměmi a národy na obou stranách Šumavy. K výsledkům probíhajícího výzkumu lze přiřadit také vznik naučných stezek na prachatické a vimperské větvi Zlaté stezky, které se napojily na již existující systém naučných stezek v Německu.
