Soumaři
Skutečnými nositeli obchodu na Zlaté stezce byli tzv. soumaři, většinou sedláci, kteří za odměnu přepravovali zboží na hřbetech koní buď ve vlastní režii nebo ve službách velkoobchodníků. Z bezpečnostních důvodů se tito soumaři sdružovali do karavan a občas používali i ozbrojeného doprovodu. Karavany chodily po celý rok, ale hlavně po žních a po podzimních pracích; cesty byly totiž v bažinatých úsecích zamrzlé a byl dostatek obilí – hlavního zpětného nákladu do Pasova. Po denním pochodu asi 25-30 kilometrů museli soumaři nocovat a právě v těchto vzdálenostech vznikla na hlavní prachatické větvi největší soumarská sídliště Waldkirchen v Pasovsku a Volary v Čechách. Příležitost k přenocování a k osvěžení lidí i zvířat však byla i v dalších soumarských osadách, které vyrostly podél všech tří větví. V určitých odstupech se podél stezky nacházela také napajedla pro koně.
V dobrých letech si soumaři navzdory všem nebezpečím a obtížím jejich těžkého řemesla vydělali slušné peníze. Někteří z nich zbohatli, jako např. Thomas Sitter, prachatický měšťan a stavitel krásného renesančního domu na prachatickém náměstí (dnešní muzeum), nebo Hans Praxl, purkmistr a jeden z předků dodnes kvetoucí rozvětvené soumarské rodiny z Volar.
Nejvýznamnějším druhem zboží byla na Zlaté stezce bezesporu sůl. Z Pasova do Čech se dále vozily drahé látky, jižní ovoce, koření, železo a vína a opačným směrem proudily obilí, slad, máslo, sýry, vlna, pivo a oblíbená prachatická pálenka. Jelikož stezka vedla většinou nehostinnými a neosídlenými hvozdy, bylo občas problémem udržet průchodnost cest a bezpečnost karavan. Správci stezky na obou stranách hranice proto cestu pravidelně opravovali a udržovali ji v dobrém stavu. Bahnité a močálovité úseky se zpevňovaly kulatinou.
Na cestě divokou horskou krajinou číhala na soumarské karavany mnohá nebezpečí. Soumary občas napadla divá zvěř (v lesích tehdy žili i medvědi, vlci a rysi), ale mnohem nebezpečnější byli lidé. Výnosný obchod lákal nekalé živly a formou loupežných přepadů se většinou odehrával i konkurenční boj jednotlivých měst podél Zlaté stezky o obchodní práva a monopoly. Dlouhé a nepřehledné úseky v zalesněné krajině nabízely mnoho možností útoku na pomalu táhnoucí karavany. Vrcholem aktivity loupežných band na Zlaté stezce se stalo období po husitských válkách. Rytíř Habart Lopata z Hrádku se tehdy se svou tlupou zmocnil hradu Hus a několik let odtud znepokojoval kupce na Zlaté stezce. Okolní města a šlechtici se museli spojit a jejich koaliční vojsko v roce 1441 Hus dobylo, vypálilo a pobořilo. Až potom bylo možné provoz na Zlaté stezce pozvolna obnovit. Zdrojem neklidu se stávala také snaha mnohých soumarů obcházet po zakázaných cestách celní a mýtní stanice. Především Prachatičtí je při tom pronásledovali a odnímali jim jejich náklady a koně. Nejznámější nepovolená stezka vedla údolím Blanice přes Záblatí do Husince a právě na ní docházelo často k ozbrojeným střetům.
V roce 1538 si soumaři z Waldkirchenu a z Volar vymohli na pasovském biskupském administrátorovi vévodovi Arnoštovi vydání prvního soumarského řádu. Tím se měl do stále stoupajícího provozu na stezce vnést pořádek a poněkud omezit jeho objem. Každý soumar měl cestu Pasov – Prachatice a zpět absolvovat jen jednou týdně a svobodní muži byli z řemesla vyloučeni vůbec. Další řád pasovského biskupa Wolfganga z roku 1556 přidal ustanovení, že žádný soumar nesmí vlastnit více než čtyři koně.
„Ubozí honáci soumaři“, jak se s oblibou sami nazývali, chovali podle svých možností dva nebo více soumarských koní nebo vstupovali jako soumarští pacholci do služeb soumarského velkoobchodníka. Soumaření bylo v pasovském biskupském státě vedlejší selskou živností, v českých Volarech, největším soumarské osadě na Zlaté stezce, hlavním měšťanským řemeslem, alespoň od 14. do 16. století.
Soumaření byla obtížná práce, při které člověku pomáhali hlavně jejich největší pomocníci – koně. Dodnes v úvozových cestách Zlaté stezky nalézané podkovy dokazují, že soumaři používali malé, středně těžké koně, výkonná a vytrvalá zvířata, srovnatelná s dnešními haflingery nebo mulami. Tito koně byli skutečnými hrdiny Zlaté stezky, neboť oni v průběhu staletí odnosili na svých hřbetech přes Šumavu miliony metráků zboží.
